Pocházím z okresu Most. V Mostě jsem se narodila, a moje maminka dokonce bourání starého královského města Mostu a stěhování z Rudolic, které také byly z velké části zbourány. Zažila i vyplácení tzv. pohřebného.
Už při narození jsem byla hubená, taková žížala, jak říkal můj strýc. Opožděný vánoční dárek. Nyní už vím, že nízká porodní hmotnost je typická pro děti z pánevních oblastí a přináší potíže se zdravím.
Nejranější vzpomínky na život spojený s těžbou a spalováním jsou paradoxně radostné: uhelné prázdniny a legrace prožitá při nošení respirátoru do školy. Jako děti jsme samozřejmě nechápaly, proč máme ten náš kachní zobák, a prázdniny jsou přece vždycky prima nebo ne?
Celé dětství jsem prožila jako extrémně zdravé dítě, i chřipky se mi vyhýbaly. Zlom přišel v šestnácti, kdy se u mně projevily dýchací a imunologické obtíže, které nakonec vyústily i v potíže kardiologické. Musela jsem ukončit studium střední školy a jedenáct měsíců jsem dokonce strávila v domácí péči. Nikdo nevěděl, co se stalo, proč se to stalo – a nejméně já.
Ve studiu střední školy jsem nemohla pokračovat, škola byla moc daleko, tak mi maminka našla bližší školu, Scholu Humanitas v Litvínově, v pánevní oblasti. Během studií mi došlo, jak je tahle krajina a lidé v ní silně postižena dopady těžby. Pamatuji si na exkurzi na hrad Hněvín, a odpadky všude kolem hradu a jak to bylo většině spolužáků jedno… postupně jsem pak zjistila, že na tom pramálo záleží i mnoha dospělým, s nimiž jsem se setkala. Jakoby byli od krajiny odtrženi a žili jen v ulicích města. To byl takový smutný šok.
Dále si vzpomínám na povídání našeho třídního učitele o tom, jak k nám na exkurzi přijeli lidé z nějaké cizí země a on společně s ostatními učiteli jim prý hrdě vyprávěli, že naše děti jezdí do školy v přírodě, kde je čisté ovzduší. A ti cizinci na ně koukali dost vyjeveně. Nechápali totiž, proč nemáme čisté ovzduší všude.
Během studia jsme v rámci kroužku GLOBE pomáhali na zámku Jezeří s obnovou arboreta a jezírka, a setkala jsem se i s lidmi, kteří žijí v Horním Jiřetíně, kterému hrozilo zbourání kvůli zásobám uhlí. Tehdy mě to skutečně trklo: těžba silně zasahuje do životů lidí. Není to něco, co se mě netýká. A to mě přitom ani na chvíli nenapadlo, že by mé zdravotní problémy mohly být důsledkem znečištěného ovzduší, ve kterém jsem vyrostla já a moji rodiče. Nikdo mi to totiž tehdy neřekl.
Nyní už to ale vím, neb jsem starší a víc se ptám, čtu. Snad je to i proto, že mám, jako invalidní důchodce nejvyššího stupně, dostatek času. Neberu za své jen to, o čem píšou média, či to, co považuje za důležité téma naše vláda. O zdravotních potížích způsobených těžbou a spalováním uhlí se totiž téměř nemluví. A právě proto jsem se rozhodla stát se členkou stínové uhelné komise. Na Mostecku žijí mé tři sestry a jejich děti a také moje maminka, ten uhelný smog na vesnicích i ve městech zvláště v zimním období stále ještě dýchají a těžba i spalování by se měly co nejdříve ukončit mimo jiné právě proto, jaké dopady na zdraví přináší. Existují jiné zdroje energie, a věřím, že společnou diskuzí s vědci a energetiky, ale také s námi – obyčejnými občany, se můžeme domluvit na zdravém způsobu dodávání jak elektřiny tak i tepla.