Globální oteplování způsobené sílícím skleníkovým jevem má již významné negativní důsledky. V budoucnu to bude mnohem horší. O kolik horší, to záleží jen na tom, jaké hodnoty oteplení dosáhne. A oteplení oproti dnešku závisí téměř výhradně na tom, kolik fosilních paliv ještě spotřebujeme.
Spotřebujeme jich ještě příliš mnoho, pokud nebudou velmi rychle a výrazně zpoplatněna na úrovni dvou set euro za tunu oxidu uhličitého. Zpoplatnění by mělo začít na úrovni EU. Všechny státy světa v roce 2015 podepsaly a téměř všechny pak i ratifikovaly Pařížskou dohodu. Tím se hlásí i k jejímu cíli: zastavit globální oteplování výrazně pod hranicí 2 °C a vyvíjet úsilí nepřekročit hranici 1,5 °C. Stále je ještě možné oteplování zastavit a cíl dohody splnit, ale vyžaduje to, aby do roku 2030 klesl úhrn antropogenních emisí oxidu uhličitého na polovinu oproti roku 2019 a aby se do poloviny století jejich antropogenní bilance (zdroje emisí kompenzované námi zřízeným odčerpáváním) dostaly k nule. Navzdory mnoha desetiletím vyjednávání na nejvyšší politické úrovni, emise stále rostou o +1.5 % ročně, zatímco k dosažení tohoto cíle je potřeba klesat o -7 % ročně. Nestane-li se to, hrozí i to, že se k emisím lidstva přidají emise z biosféry, která zatím nabývá na hmotnosti a více než čtvrtinu našich emisí pohlcuje. Pokud by emise zůstaly ještě pět let přibližně na úrovni z posledních let, byl by cíl Pařížské dohody nedosažitelný.
Bohatství vyspělých zemí vzniklo staletým využíváním fosilních paliv. A tytéž země, jako Česko, Německo či Spojené státy americké, doposud mají, mnohem větší emise na hlavu než naprostá většina lidstva. Emise musejí neprodleně začít klesat především u nás (v rozvinutých zemích), nikoliv v například Indii nebo v zemích, které se teprve snaží vymanit z bídy. V bohatých zemích by se měla bilance přiblížit k nule už v roce 2040. Technologicky i investičně to možné je, společensky též, pokud si všichni hrůzu růstu klimatické krize uvědomíme a patřičně zareagujeme.
Nynější diskuse o co nejrychlejším odstavení uhelných elektráren musí být založena právě na takovém pohledu. Odstavení je jen prvním malým krůčkem k úplné dekarbonizaci Česka a EU během dvou dekád. Ta je možná, pokud dramaticky vzroste tempo budování nefosilních zdrojů elektřiny a později i jejich (inter)kontinentálního propojení s místy spotřeby. Jediné dva nefosilní zdroje, jejichž dosažitelná produkce nemá žádné drastické (bio)fyzikální a technické limity (kromě nutnosti výstavby akumulačních systémů), jsou elektrárny sluneční a větrné. Chceme-li se vyhnout potřebě masivní výstavby akumulačních systémů těchto zdrojů, je nutné je vnímat doplňkové a primárně se soustředit na sniživání spotřeby elektrické energie. Obnovitené zdroje pak umožní omezovat spalování biomasy (které není na našem území zdaleka dostatek) a jaderných paliv (jejichž provoz a ukládání paliva je bezpečnostním rizikem, v detailech viz zde). Je nepochybné, že mohou během pár desítek let pokrýt nejen dnešní, ale i budoucí světovou potřebu dodávek energie, zatím krytou hlavně uhlím, ropou a zemním plynem čili fosilním metanem z podzemí.
Nečekejme proto. Není na co.
- „Emissions Gap Report 2018″, UN Environment, viděno 21. prosinec 2018, http://www.unenvironment.org/resources/emissions-gap-report-2018.
- Corinne Le Quéré et al., „Global Carbon Budget 2018″, Earth System Science Data 10, č. 4 (5. prosinec 2018): 2141–94, https://doi.org/10.5194/essd-10-2141-2018.
- Mark Z. Jacobson et al., „Impacts of Green New Deal Energy Plans on Grid Stability, Costs, Jobs, Health, and Climate in 143 Countries“, One Earth 1, č. 4 (20. prosinec 2019): 449–63, https://doi.org/10.1016/j.oneear.2019.12.003.